Když jsem teď skládala své spodní prádlo, rozhlídla se po svém malém pokoji plném nepořádku, balících papírů a dárků, uvědomila jsem si, že to je k ničemu. Vánoce. Oslava rodiny? Ježíše? Nesmyslných dárků?
Ne ano jistě, dostala jsem od táty skvělý dárek a to novou baterku do notebooku, je to nádhera, když víte, že vám notebook nezkolabuje po deseti minutách. Bylo to zvláštní slavit včera s otcem a zítra s matkou. Nic to pro mě neznamená. Cítím se skvěle sama za sebe a slova lidí okolo mě pro mě nemají význam, pouze myšlenky v nich vám mohou něco přinést. Konečně po letech nepochopení tomu rozumím. Slova, prázdná slova. Vánoce je prázdné, prázdné slovo.
Suďte mě, já vás za to milovat, budu se usmívat, budu se z vás učit. A taky ať mě nenávidí, haha, budu se smát z plných plic vaši nekonečné hlouposti. Bože, miluji když mě učíš milovat a uctívat. Kláním se vaši hlouposti, je nepřekonatelné. Věřím, že tu svou ale překonám a pak už se nebudu smát, pak budu tiše sedět a přitakávat, přitakávat tomu čemu nerozumím.
Těším se na svět všech zítřků. Věřím, ve vaši naději.
