close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Duben 2012

Slavíme

22. dubna 2012 v 17:22 Smysly
Je dobré být občas společenská. Je příjemný pocit, když víte, že máte přátele, se kterými se cítíte dobře a můžete se jim otevřít. A pak zjistíte, že oni se vám taky otevírají a to je přátelství.

Včera jsem měla takovou oslavu narozenin, měla jsem je před měsícem, a pozvala jsem jen své kamarádky. Dámský filmový večer. Na každé je něco zvláštního, jedinečného a já si uvědomila, že je to dobře. Nemám tuctové přátele (i když můj přítel by řekl, že jsou tak obyčejné jako třeba dřevo, ale i to dřevo je každé jiné)
Je škoda, že nemůžu pozvat i jiné lidi, protože někteří bydlí daleko a nevím no. Třeba tebe Maruško, přemýšlela jsem nad tím, ale bylo to tak narychlo. Nebo třeba Editku. Je z Brna, to je taky trochu dost z ruky, ale asi je to tak lepší. :)

Ale byla to sranda. :)
Víte třeba Iva. S tou jedinou nejsme kamarádky a neřekneme si toho moc. Nic moc nemáme společného, ale já si ji oblíbila. Je lesbička, má skvělý smysl pro humor a i když stále dospívá je fajn. Připomíná mi sebe z nějaké doby, ale ta doba asi nebyla v tomhle životě, protože si nemůžu vzpomenout. Mám ji ale svým způsobem ráda.
Nikča. Skvělá, hodná a laskavá, ale zároveň protivná a mladinká. Ona mi připadá tak trochu smíšená. Dvě povahy. Z tiché, drobounké, chytré dívky je z jedné chvíle protivná holka. Musím říct, že na mě nikdy nebyla protivná. Ona sama mi řekla, že by si to ke mně nemohla dovolit, tomu úplně nerozumím, ale budiž. :)
Caissa, praštěná blondýna kterou jsem si opravdu oblíbila. Líbí se mi její smysl pro luxus a líbí se mi, že jsem ji mohla otevřít oči trochu jiným směrem. Umím si představit, že s ní budeme kamarádky hodně dlouho. Taky je jedna z lidí, ve kterých neumím číst. (Za život jsem potkala dva lidi takové a ona je jedním z nich) Je trochu záhadou občas, ale je to dívka, která se nezdá. :)
Lenka, bohužel nedorazila, byla nemocná. Několik měsíců jsme se neviděly. Mám ji ráda, ale spíš je to takové, že ji znám už 11 let. A byly roky, kdy jsme se nenáviděly, hádaly se a nemluvily spolu (děti, co jiného na to říct)
Pak jsme se dlouho neviděly a teď jsem moc ráda když ji vidím. Ona je taková bláznivá kamarádka, která lámala cigarety a poučovala o všem co jde. Teď jsme starší a vše je super. Mám ji ráda a i sní si umím představit, že by jsme si třeba zavolaly za pět let.
Věrka. Stále dospívá, ale teď je mi ze všech nejblíže. Vyslechne mě, utěší, potěší. Je trhlá a miluje hokej. No budiž. Její máma je psycholožka a jak vidím, je těžké vyrůstat, když oba vaši rodiče jsou doktoři. Dělá chyby, ale užívá si život, je obětavá a já ji moc hrozně ráda. I když jsou lidé, kterým připadá divná a hlasitá já ji mám fakt ráda. :)

Líbilo se mi, že se jim líbil náš byt, můj pokoj. Prý je velmi inspirující a to já jsem ráda. Trvalo dlouho, než jsem přišla na to jaké prostředí potřebuji a teď je to naprosto ideální.

Teď jsem jen dost unavená a tak přemýšlím asi o zvláštních věcech. No snad to bude ok, jen se vyspat. Na můj vkus to bylo až moc alkoholu a spát jsme šly také dost pozdě, ale bylo to fájn. Nemusí to být každý měsíc, ale jednou za čas to stálo za to.

Půjdu ještě odpočívat ať se můžu večer učit.
~ So relax. ~

Jo ta "paní" už je taková

20. dubna 2012 v 17:54 Nádoby
Smrt. Zase. Je to zajímavé, já jsem zajímavá. Někdo mi řekl, že jsem silná osobnost, ale jsem taková opravdu, nebo nemám city?
Samozřejmě, byl to můj nejoblíbenější děda. (že já jich měla hodně) Nebudu to o něm psát, dnes jsem se o něm dozvěděla dost věcí.
Každá smrt co se odehrála v mém životě mě zocelila. Cítím se vždy silnější a i tahle není výjimkou. Víte, vzpomínám si, když mi bylo, kolik mi tehdy bylo? Dvanáct let, asi. Zemřel první děda. Byla jsem v té síni co dnes. Nezměnila se. Lidé brečeli a kondolovali (říká se tomu tak, že ano?) chápu, že chtějí popřát hodně síly, ale obcházet všechny, já tohle neumím a za další a ta nejdůležitější věc. Lidé brečí, je to místo, kde je dovoleno brečet, ale mě to nejde, tedy šlo by to, protože je tam tolik smutných emocí, že jen oči se z toho zakalí. A to myslím vážně. Tehdy, když mi bylo dvanáct jsem brečela, bylo mi hrozně líto mamky, že je tak smutná. Druhý děda zemřel loni. Toho jsem odpojila hned, protože nedělal úplně pěkné věci celý život. Mám pocit, že ten tak úplně neodešel. Třetí děda v pondělí ráno. A ten čtvrtý? Ten stále žije, ale nemám ho moc ráda, vlastně nikdy jsem ho neměla ráda a stále žije. Je asi na řadě, jakkoliv to zní hnusně, ale je to pravda. Očividně u nás v rodině umírají dříve muži.

Víte, vždy jsem byla jeho - jeho vnučka. (I když měl 17 vnoučat) Možná byli lidé zklamání a možná to vypadalo, že mi to není líto, ale mě je, opravdu je mi to líto, ale brečet neumím. Je to divné, rozpláču se u seriálu, kde mi jednu z hlavních postav zabijí (po osmi sériích, kdo by nerozbrečel, že?) Ale na pohřbu nebrečím. Doma ano, kvůli blbostem ano, kvůli nedorozumění s přítelem ano, ale jinak ne. Ano Matyáš mě rozbrečel i kvůli dědovi mi stekly slzy, ale v soukromí a trvalo to chvílí, rychle se s tím dokáží vypořádat. Zjistila jsem velký rozdíl ve smrti, pokud ji očekáváte je to snazší, ale pokud přijde z nenadání je to divné. Ale jak jsem řekla o řádek víš. Vše je dobré.

Už nejsem malá a smrt mě neděsí. Přijala jsem ji. Je naší součástí. Je stejně krásná jako narození.

Trochu mi bylo líto, že se děda nepřišel rozloučit, ale jsem ráda, znamená to, že našel klid a navíc, řekla jsem mu vše, co potřeboval slyšet. Doufám, že můj vzkaz mu došel.

Nikdy nezapomenu na jeho větu, kdy už moc nevnímal, ale podle mě vnímal víc než kdy jindy. Že jsem léčitelka.
A pro mě to má jiný význam, než si představujete. Povzbudilo mě to.

Tohle je mé konečné rozloučení.

Víte, co jsem si vždy myslela, že to bude babička, kdo první zemře, ale teď už to dává smysl.
Jsem ráda, že jeho první rodinu už snad neuvidím, některé ano, ale někteří mi nevadí zas tak tolik.

Mám velkou rodinu, ale moje pravá rodina jsou ti lidé co mám ráda.

Přemýšlím, jaké to bude až mi umře někdo nejbližší.

Mám to uspořádané. Nejbližší, bližší, rodina, známí a neznámí.


Dnes mám dlouhé myšlenkové pochody a já teď myslím na povídku, kterou chci napsat. Here we go!
Love you world. :*
H.