close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Prosinec 2011

30. prosince

30. prosince 2011 v 22:42 | Helen |  Nádoby
Ahoj, ahoj :)
Mám chuť napsat něco, něco. Navíc v jednom článku jsem se dočetla, že je to docela dobré. Psát si deník. Pomáhá na mozkové buňky. Něco jako sudoku, což je fájn ne, že ne.
Dnes mi došla zajímavá věc a mám z toho upřímnou radost, ikdyž doufám, že to není nijak proti pravidlům etikety, no ale já na nějaký dodržovaní nebyla (což kecám, nemám ráda, když se podvádí :))
Moje rodina zajímavá. Nemyslím, že je dobrá, ale ani špatná. Poslední dobou je pro mě nějak vše takové neutrální. Nejdřív jsem se toho bála, ale pak mi bylo řečeno, že je to to nejlepší řešení. U mě v rodině panují zajímavá pravidla, tedy co jsem si všimla.
• Mluvíš-li s osobou blízkou a může to být přítel, kamarád, rodina. To co tě trápí (co člověká doslova užírá) si nech vše pro sebe, ostatní to nezajímá.
→ Dámy a pánové tradá jsme zase v pubertě.
• Vychováš-li dítě, vychováváš ho k obrazu svému, nikdy není chytřejší než ty. Nemělo by, protože pak tě nebudu potřebovat.
→ Žiji jen já v domněnce, že je to naprostá blbost? Opravdu mě tohle zaujalo a opravdu se to děje.

Opravdu silně mě potěšila jedna věc. Dokážu mluvit o svých problémech, dokážu o nich mluvit hodně, ale jen s osobou blízkou. To co mě trápí si nikdy nenechám pro sebe a pane bože, mluvím ke svým přátelům vždy upřímně.
Víte co dál mě potěšilo? Vychovala jsem se sama a nejsem obrazem své maminky ani babičky (Jsou to skvělé dámy, ale nebudu jako ony, ). Ani nevím proč, stejně si myslím, že mě vychovávali andělé a moje Maya. (O nich někdy příště :))
Přišla jsem na to, když sem myla nádobí. Možná nejsem nejhubenější a možná nemám značkové oblečení, možná neumím lyžovat a možná nikdy nebudu servírkou, kuchařkou, kadeřnicí a není to tím, že by ta práce nebyla zajímavá, ale myslím, že všechny moje sestřenky měli navíc, ale "poslouchají" své rodiče. (Asi se nemají po(na)slouchat pořád ;))
Všimla jsem si, že v tomhle světě panuje představa, že když vám rodiče, prarodiče, strejdové a tetičky řeknou jak jste hloupí, tak vás to vybudí a budete se učit a učit a bude chtít být lepší. Hm ... možná, ale u mě to tak nefunguje, nejednomu člověku jsem řekla, že lepší je přeci podporovat než podceňovat.
Taky jsem byla nucena jít na ... no ani nevím jak se tomu říká. Zubní laborantka. Je to ušlechtilá práce, ale sakra já mám navíc, sakra2 já jsem chytrá! Zariskovala jsem, zariskovala jsem dost, a kde sem?
Nemám ty nejlepší známky na světě, ale dělám něco, co mě vcelku baví. Nemám toho tolik za sebou jako přítel a možná nejsem tak vyspělá, ale vím, že jsem skvělá.
Každý má něco, co ho tak trochu drží, čeho se bojí, ale proč si z toho udělat modlu, každý den, večer, noc i ráno. Když to nechci, tak proč se toho nezbavit, proč se bát změny? Může to něčemu uškodit? Ne. (Ano, pokud z toho opravdu bude modla, strach, který už neuneseme)
Říkám STOP strachu, prostě skočit. Do toho, co milujeme, bez soudů, strachů a domněnek!

Dnes jsem byla v nemocnici za svým dědou. Něco se srdcem. Nebudu z toho dělat srdcervoucí záležitost, může si zato sám. Ať to zní jakkoliv, nehodlám se starat o někoho, kdo mi hned po příchodu řekne, ať odejdu, že mě nechce vidět. Chápu, že stáří je stáří, ale tohle stáří nechápu. Proč si každý myslí, že na stáří je něco špatného? Že je to doba nemocí, smrti a bolesti? Já si nemyslím. Myslím, že je to ta nejlepší doba. Člověk pokračuje dál s více zkušenostmi. Co víc si přát? Než mít zkušenosti, které může šířit po těch, kteří ještě nejsou na takové cestě. Ale takový život, takové stáří.
Vidím to ve všech co znám, ve všech starších lidech. Nevím proč, ale když na to myslím, tak to vidím. Viděla jsem v nemocnici pána, ležel vedle mého dědy. Byl milý, realistický, nestěžoval si a snažil se s tím něco udělat. Pak jsem si toho všimla... neměl jednu nohu. Já si toho všimla asi po hodině. V tu chvíli jsem nechápala na co si ten ("můj") dědek stěžuje. Zarazilo mě to. A v tu chvíli jsem si říkala, proč nemám takového dědu. No mě to nevadí, netrpím tolik na tom abych měla dědu a nebo třeba abych měla dobrý vztah s biologickým otcem. To mě totiž přivádí k další záležitosti dneška. Můj biologický otec pracuje v nemocnici, můj děda je na oddělení, kde pracuje. Dnes převážel dědu řekl mu, že mě ani nechce vidět. Ale tak co já vím, děda je trochu mimo občas. Přemýšlela jsem. Bavily jsme se o tom s mámou, jestli se nestydím mu nedat ani ještě dárek k Vánocům, nenapsat mu smsku, neozvat se mu. A ne nestydím. Necítím k němu nic, řekla jsem to i mámě. Nemůžu za to, nemůžu za to jakou moji rodiče měli dohodu, když jsem se narodila. Mé city to nezmění. Já svého tátu mám, no a co, že není biologický, nechápu jak s tím někdo může mít problém. Mám tě ráda tati.

Jsem ráda, že už je po Vánocích a upřímně, nemám ještě všechny dárky. No a co? Zbytečný stres, dala jsem jen těm, o kterých jsem věděla, že je o Vánocích uvidím. Nezlobte se, ale já to neřeším, času dosti. :)
Jsem trochu unavená, vypisovala jsem tak pět, šest hodin zeměpis. Je to sice jen na 11 stránek, ale stejně. Dá to zabrat. :) Jdu něco dělat, uvidíme co. Zatím pít čaj, tak dobrou noc. @-->--